DOPIS Z OSTRAVY 21.9.1944 / LETTER FROM OSTRAVA 21.9.1944

V únoru roku 2021 našla náhodná chodkyně na chodníku u zastávky Křižíkova v Ostravě starý dopis. Dopis byl napsán dne 21.9.1944 a popisuje následky bombardování Ostravy ze dne 29.8.1944 a pomáhá nám tak přiblížit pocity, které prožívali obyvatelé měst v Protektorátu, která byla vyznačena na mapách spojeneckého velení jako strategické cíle.
Kdo dopis napsal a komu byl dopis adresován, doposud není známo. Nálezkyně kontaktovala zástupce projektu Paměť národa a reportáž o nálezu dopisu následně odvysílala Česká televize.
Za poskytnutí kopie dopisu a souhlas s jeho publikováním děkujeme panu Netočnému z projektu Paměť národa.

Přepis obsahu dopisu

V Mor. Ostravě dne 21. září 1944

Milá Bohunko !

Srdečný dík za dopis, který mne velmi potěšil.

     Předně nezlob se, že jsem Ti nenapsal ihned, ale nebylo mně to doposud možné pro přílišné zaneprázdnění. Úřadujeme nyní od rána od 7 hodin do večera do 7 hodin s polení přestávkou 1 a ½ hodiny. Nyní mně zrušili pracovní soud a tak jsem visel na nitce, co se mnou vlastně bude. Prozatím to dopadlo dobře. Rozhodčí soudy zatím existují dále a tak jsem zase dál na starém místě a čekám, co mne místo pracovního soudu přidají navíc. To však není pro Tebe nijak zajímavé a proto k věci:

     Tedy ten nálet na Ostravu, to byla velice příjemná věc. Poslední dobou před bombardováním dělali velmi často na nás nálet, během kterého fotografovali a malovali po nebíčku různé obrazce kouřem (asi pro fotografování – úseky). Protiletecká obrana vždycky střílela proti nim jako šílená, ale nikdy nic netrefila. Bylo již jisto, že na Ostravu přiletí doopravdy a proto jsem vždycky při vyhlášení leteckého nebezpečí sirénami běžel ihned domů na Slezskou Ostravu na kopec, poněvadž jsme mezi polem a není zde mimo jámy Terezie žádných továren. V Ostravě se mně zůstávat nechtělo. Také jiní lidé se stěhovali vždy ráno houfně na Slezskou ke svým známým, protože to zde je bezpečné.

     Jednoho krásného dne po vyhlášení leteckého nebezpečí utíkám domů nahoru na Slezskou. Když jsem byl kousek od soudu, hučely již sirény na poplach. Pozvednu hlavinku a ejhle. První roj (asi 28 letounů) jsem měl nad hlavou, ovšem ve značné výši. Utíkal jsem (jako jindy), a když flak (protiletadlová baterie) začal do nich prát, musel jsem se schovat. První mé zastavení bylo ve Všehrdově ulici naproti Husova sboru. Když to přeletělo a palba umlkla, utíkal jsem dál. Stěží jsem doběhl na kopec k soudu na Sl. Ostravě. Schoval jsem se v rožním činžáku do dveří, a po přeletu několika rojů, které byly nad námi, jsem mazal dál. Doběhl jsem jen kousek, ale nové roje byly již nade mnou a flak střílel ze všech stran. Doběhl jsem bez ohledu na palbu domů. Všechno bylo v krytech, sotva jsem doběhl domů, již to začalo. Silnější rány z dálky. Místní protilet. Rozhlas hlásí „První zásahy továrny Rütgers v Přívoze“. Bylo tedy jisto, že to jej již zde. Z krytu jsem vyšel a viděl jsem, jak se valí obrovské kotouče dýmu k nebi. První roje svrhly roje na Vítkovice a Rütgers a odletěly směrem na Bohumín. Za nějakou chvíli za nimi přiletěly nové silné svazy. Mezi tím dým z hořícího Rütgersa a také ze zamlžování továren byl větrem zanesen nad Slezskou Ostravu, která byla celá v kouři. Nové svazy jely po kouři a praly do toho až hrůza. Jeden svaz za druhým, nikde konce. Na ulicích se okamžitě setmělo od kouře a prachu. Ohlušující rány, jedna za druhou, detonace, třaskavé exploze a do toho strašné hučení bombardérů, které se spustily při útoku hodně nízko. Chalupa s námi skákala, okna v celém domě se sypala, zdi praskaly. Ženské v krytě se držely kolem krku a všechno se to modlilo. Věrka se dala do breku. Okřikl jsem ji, jestli se nestydí, a proč brečí, že ještě není zabitá. Já jsem byl kupodivu nadmíru klidný. Bylo mně to fuk a byl jsem šťasten, že s námi není Radunka, která právě byla v Židlochovicích. Toto opravdové peklo trvalo hodinu. Když jsme konečně vylezli z děr, ustrnuli jsme teprve dodatečně hrůzou, v čem jsme to vlastně vězeli. Kolem nás všude bylo plno kráterů a zřícených domků i činžáků. Nejbližší bomba spadla asi 25 m od chalupy, další asi 40 m a ty ostatní již nepočítám. Měli jsme z pekla štěstí. Kousek pod námi bylo v jednom domě zasypáno asi 10 lidí. 8 z nich (mezi nimi 2 malé děti) bylo mrtvých. Naproti tomu domu jsem stál, když jsem běžel domů. Všude plno mrtvých a strašlivá spoušť. Nejvíce to odnesla ta naše Slezská Ostrava  a střed města.  Celá hlavní třída a zámecká třída byly zničeny téměř z gruntu. Rozbity dokonale jsou Fifejdy a Zábřeh. Mnoho bomb ještě leželo po náletu nevybuchlých.

     Manželka našeho soud. rady Škorpila utíkala z krytu do bytu pro šperky a manžel za ní, aby ji zahnal. Trefilo to do chalupy. Na paní Škorpilovou se zřítil těžký balvan (asi schod) a rozdrtil ji. V tom se sesypal strop a překlopil je oba dva. Tím se stalo, že Dr. Škorpilovi se nic nestalo, ale byl s mrtvou ženou půl dne v hrobě. Potom celé stavení několik dnů hořelo. (Pí Škorpilová je z Lysic). V jejich domě jsem se schoval rovněž, když jsem utíkal domů.

     Za městským divadlem na volném prostranství byly veřejné kryty. Jeden z nich dostal přímý zásah. Všichni tam zůstali a ani je nevytahovali pro zápach. Potom to hned zalili vápnem. Přestav si, kolik lidí tam ještě dlouho žilo. Nikde se totiž po náletu neobjevily žádné záchranné sbory neb podobně. V kurzech nám bylo řečeno, že Luftschutz nám pomáhat nebude. Ten prý bude mít co dělat se závody. Obyvatelstvo prý si musí pomoct samo. Strašné.

     Ostrava je tedy krátce hotová spoušť po větrné smršti. Zajímavé ale je, že vítkovické komíny stojí všechny a skoro celé Vítkovice klidně pracují dál. Také ostatní továrny stojí a pracují a jen obytné domy a domečky to odnesly a havířské kolonie. Člověk opravdu neví, co si má myslet. Vypadá to, jako by to bylo záměrně děláno.

     Nyní při každém poplachu je v Ostravě veliká panika a lidé blázní již na ulici. Poplach je skoro přes den. Dnes zde byly zase 2 stíhačky a zase si kreslily něco na nebíčku. To již ani poplach není. Můžeme tedy čekat, že už to zase bude brzy. Lidé utíkají do polí a lesů, ale tam to teprve není bezpečné. Proti bombám se na volném prostranství neschová, jestli začnou dělat „koberec“ (jeden zásah za druhým pravidelně, jako jehla šicího stroje), jak to udělali v Ostravě. Mrtvých je strašně moc. Já již nyní při poplachu zůstávám u soudu, ačkoliv ho máme ze dvora roztřískány, protože je nyní jisté, že ve vysokých, dobře stavěných domech (železobeton) je bezpečnost relativně větší.

     Věrka ihned po poplachu utekla do Zašové. Teď je tam i Radunka a chodí do školy. Já tam obyčejně v sobotu zajedu za nimi.

     Za tvoji nabídku jsme ti vděčni a děkujeme pěkně. Prozatím však není třeba ji použít. Máme sice zdi popukané a omítku oprýskanou, ale my jsme dopadli (až na nějakou tu sošku) skvěle. Uklizeno jsme ovšem měli po bombardování všude bezvadně. Celá Ostrava je zasklena jen deskami neb lepenkou. Všude po ulicích hromady nametené skelné drtě jako v zimě sněhu. Shazovali bomby až 500 kg i více. Některé třídy jsou pro haldy trosek i nebezpečí sesutí úplně uzavřeny. Asi týden po náletu jsme vůbec nevěděli, co je to voda. Světlo nesvítilo rovněž. Všechno potrháno a zkrouceno, ať to je traversa, nebo vodovodní potrubí. Krátery jsou široké až 20 m a hluboké 8 m.

Tedy dost, na slovosled ani sloh se nedívej. Psáno za stálého přerušování.

Srdečně Tebe a Tvého Vilíka zdravíme a přejeme Vám vše nejlepší. Napiš zase někdy. Těšíme se.

Tvojí Vinda, Věrka, Radka