B-17G, Přečkovice, ČR

Letoun: B-17G, č. 159, 2. bombardovací skupina, 20. peruť

Nickname: „Tail End Charlie“

S/N: 42-97159

Místo dopadu: Přečkovice a Rudice, Česká republika

Posádka letounu

Funkce	Jméno	Pochován/zajat
První pilot:	1/Lt. William S. Tune	zajat
Druhý pilot:	1/Lt. Francis W. Flynn	zajat
Navigátor:	2/Lt. Loy A. Dickinson	zajat
Bombometčík:	2/Lt. Russell W. Meyrick	† Rudice
Palubní mechanik:	T/Sgt. Thomas C. Coogan	zajat.
Radiooperátor:	T/Sgt. Robert R. Kirsch	zajat
Levý boční střelec:	S/Sgt. Joseph E. Sallings	uniknul zajetí, do konce války se ukrýval v Přečkovicích
Pravý boční střelec:	S/Sgt. Joseph P. Owsianik	zajat
Spodní střelec:	Sgt. Joseph Marinello	† Rudice
Zadní střelec:	S/Sgt. Robert D. Donahue	uniknul zajetí, viz evakuace letců 17.9.1944

Vedoucí stroj formace 20. perutě Boeing B-17G-40-BO „Flying Fortress“, sériové číslo 42-97159 přezdívaný „Tail And Charlie“, se po opakovaných útocích německých stíhačů zřítil mezi obcemi Přečkovice a Rudice. Před dopadem na zem explodovaly palivové nádrže a trosky letounu dopadly na katastry obou obcí.

Osádka letounu však nebyla původní. Letci absolvovali výcvik s jinými osádkami a z pobytu v Amendole se navzájem znali jen málo. Například druhý pilot 1/Lt. Flynn prodělal výcvik a většinu svých čtrnácti misí odlétaných do 7.7.1944 absolvoval v osádce Lt. Nabingera. Na počátku července se krátkodobě léčil a mise nad Slezsko dne 7.7.1944, při které jeho původní osádku sestřelil flak, se nezúčastnil. Po návratu do služby pak létal s různými osádkami většinou ve vedoucím stroji skupiny či perutě (Lt. Shepard, Lt. Ryan, Lt. Allen). Jen s Billem Tunem se Francis Flynn blíže znal, neboť spolu letěli šest misí a společně s několika dalšími letci trávili krátkou dovolenou na ostrově Capri. Navigátor 2/Lt. Dickinson patřil do původní osádky 1/Lt. Garlanda, avšak vzhledem ke svým operačním zkušenostem převzal v této misi funkci navigátora perutě a letěl tedy ve vedoucím stroji. Bombometčíka 2/Lt. Meyricka, který patřil do původní osádky 1/Lt. Kreimeyera mající toho dne operační volno, povolali do osádky Lt. Tunea dodatečně. Sgt. Owsianik, ačkoliv prodělal výcvik palubního střelce, působil u 20. perutě ve fotografické sekci a tudíž většinu svých misí odlétal s různými osádkami ve funkci bočního střelce/kameramana.

Lt. Tune se svojí osádkou prodělal výcvik na letounech B-24. V Itálii však nové Liberátory, s nimiž přiletěli z USA, ihned předali k operačnímu nasazení a protože 5. bombardovací křídlo zužované vysokými ztrátami trpělo nedostatkem osádek, byli převeleni k 2. skupině do Amendoly a přeškolili se na B-17.

Po opakovaných útocích německých stíhačů se zasažená pravá polovina křídla vzňala a protože hrozilo bezprostřední nebezpečí výbuchu palivových nádrží, vydal 1/Lt. Tune příkaz k přípravě na opuštění paluby. Následující útok další vlny německých stíhačů ostřelovaných kulomety horního, zadního a obou bočních střelišť měl pro osádku připravující se k použití padáků katastrofální důsledky. Ve spodní kulové věži s poškozeným ovládáním zůstal uvězněn smrtelně zraněný Sgt. Marinello a střely rovněž usmrtily bombometčíka 2/Lt. Meyricka. Po opakovaném signálu pro opuštění paluby se Sgt. Owsianik, který si před útokem vyměnil pozici s radiooperátorem, aby si mohl připravit kameru, posunul k bombové šachtě, skrze kterou chtěl vyskočit. Když však zjistil, že je stále zavřená a plná zavěšených bomb, vrátil se zpět na své stanoviště. Spatřil S/Sgt. Sallingse marně se snažícího uvolnit dveře nouzového otvoru a S/Sgt. Donahue opouštějícího zadní věž. S nasazeným padákem se ještě pokusil Sgt. Owsianik vyzdvihnout pomocí kliky kulovou spodní věž do trupu, ale když zjistil, že je mechanismus zkřížený a nelze s ním pohnout, neváhal a vyskočil. Za ním hned vyskočili S/Sgt. Sallings, S/Sgt. Donahue a T/Sgt. Kirsch. Střepiny explodujících granátů zranily mechanika T/Sgt. Coogana. Když po opuštění své horní věže zjistil, že v pumovnici jsou stále zavěšeny bomby, uvědomil si hrozící nebezpečí v podobě možné exploze a přesunul se k pilotní kabině, aby otevřel vrata pumovnice a bomby odhodil. V okamžiku, kdy manipuloval s pákou ovládající otvírání a zavírání vrat šachty, explodovaly v pilotní kabině granáty, po kterých upadl zraněný pilot 1/Lt. Tune do bezvědomí. Druhý pilot 1/Lt. Flynn si v mrákotách způsobených vážným poraněním zad dokázal bez pomoci ostatních navléknout padák, přemístit se k bombové šachtě a s nesnázemi vyskočit. T/Sgt. Coogan s pomocí navigátora 2/Lt. Dickinsona navlékl na bezvládné pilotovo tělo padák, společnými silami je přemístili k pumovnici a vyhodili do volného prostoru v naději, že se Lt. Tune v proudu chladného vzduchu probere a otevře padák. Hned za ním vyskočil navigátor a pravděpodobně jako poslední opustil hořící palubu i mechanik. Krátce nato letoun, na jehož palubě zůstali již jen dva mrtví letci, explodoval a jeho trosky dopadly na zem u Přečkovic a na rudický kopec.

Osm z deseti letců dopadlo bez vážnějších potíží na moravskou zem. Pětadvacetiletý 1/Lt. Tune (nar. 22.11.1919), který se v proudu chladného vzduchu probral z bezvědomí a otevřel padák, přistál s poraněnou nohou v lese kdesi u Luhačovic. Ve svých vzpomínkách na prožité dramatické chvíle po létech uvedl:

„… K sobě jsem přišel pět, možná šest tisíc stop nad zemí. Padal jsem vleže po zádech, v takové dost strnulé poloze, s rukama složenýma na padáku, jako když jedete na korbě nákladního auta obráceni zády ke směru jízdy. Podíval jsem se na své dlaně, levou ruku jsem měl zakrvácenou a tak jsem pravicí, kterou jsem měl naštěstí v pořádku, hmátl po uvolňovacím lanku a ze všech sil zatáhl. Nade mnou se s trhnutím otevřel padák a najednou jsem se snášel k zemi ve vzpřímené poloze.

     To náhlé ticho, které následovalo, mne překvapilo a v něm jsem začal přemýšlet, co mne teď asi čeká. Přál jsem si, aby mne neuviděl žádný německý pilot. Podíval jsem se dolů a spatřil přímo pode mnou dvě prolétávající německé stíhačky. Neustále jsem se přibližoval k zemi a proto mne nejvíce ze všeho nyní zajímalo přistání. Začal jsem vyhlížet nějaké místo pro měkký dopad, ale celá oblast byla hustě zalesněná. Nezbývalo mně nic než doufat, že přistanu někde mezi stromy. Dopad samotný nebyl nakonec nijak hrozný, což bylo skutečným požehnáním, protože levou nohu jsem měl plnou střepin.

     Po dopadu jsem se na zemi posadil a napadla mne jediná věta: Tak Tune, teď jsi v pěkné bryndě!. Nejdříve ze všeho jsem se rozhodl zbavit se všech nábojů do mé pětačtyřicítky, aby je nikdo nemohl použít proti mně. Pak jsem začal přemýšlet, jak si jednou rukou za pomoci padáku upevnit dlahu. Na nějakou bolest si vůbec nevzpomínám, spíše jsem se snažil odhadnout, po jaké době musím uvolnit škrtidlo, aby mně neodumřela ruka. Měl jsem plno práce s tím, jak přežít a jak poukrývat cokoliv, co by po mně mohlo na místě dopadu zůstat.

     Po nějaké době jsem za sebou a pak i vpravo a vlevo uslyšel přibližující se hvízdání a nedočkavě se ohlížel, oč se jedná. Posléze jsem spatřil vycházet z úbočí kopce čtrnácti až osmnáctileté chlapce v rojnici, na které jsem zamával. Když přišli až ke mně, dal jsem jim svoji pětačtyřicítku, což je viditelně potěšilo. Okamžitě se snažili udělat něco, na čem by mě mohli odnést. Nakonec mne položili do mého padáku smotaného tak, aby jej mohli uchopit…“

Zraněného pilota přenesli chlapci do luhačovické nemocnice, kde mu personál poskytl první ošetření. Zde si letce později vyzvedli Němci a převezli do Uherského Brodu, následně do nemocnice v Kroměříži a nakonec do nemocnice v Brně. V autě při převozu do Brna, v němž sedělo několik Američanů, se ke své velké radosti setkal s Thomasem Cooganem a Francisem Flynnem.

Vážně zraněný Lt. Flynn (nar. 24.11.1922), který toho dne letěl svoji šestadvacátou misi, dopadl na zem u obce Petrůvky do míst zvaných Žlébky. Zde ho nalezla skupinka lidí pracujících na nedalekých políčkách. Dali letci napít a posléze ho opatrně přenesli nyní již v doprovodu druhého letce do hasičské zbojnice v Petrůvce, odkud ho později němečtí vojáci převezli do slavičínských kasáren. Bez ošetření až druhý den ho naložili do auta spolu s dalšími zraněnými letci a přes Kroměříž, kde z městské nemocnice přibylo několik dalších Američanů, skončil na operačním stole brněnského vojenského lazaretu.

Tímto druhým letcem, který doprovázel zraněného Lt. Flynna, byl dvacetiletý kameraman S/Sgt. Joseph Owsianik (nar. 3.5.1924). Po opuštění paluby poškozeného letadla padal poměrně dlouho volným pádem a krátce před otevřením padáku, jak později uvedl, se ve vzduchu těsně minul s hořící německou stíhačkou. Někde mezi Petrůvkou a Rudicemi dopadl na pole a jeho pád i přistání pozorovalo několik hloučků lidí pracujících na poli, před kterými, když se k němu rozběhli, utekl do blízkého lesa. Záhy ho však objevili a když spatřili, že má zranění na pravé paži, jeden z mužů krvácející ránu ošetřil. Hned nato se však Joe Owsianik opět vzdálil do lesa, kde se pod kopcem setkal s civilistou, který ho nasměroval ke skupince lidí odnášejícího zraněného Lt. Flynna do Petrůvky. U místní hasičské zbrojnice nápadně připomínající svojí zvonicí vesnický kostelík (a to je zřejmě důvod tvrzení Joe Owsianika, že k jeho zadržení došlo v rudickém kostelíku) se setkal s jistým Josefem Kovaříkem bydlícím naproti zbrojnice a hovořícím díky svému pobytu v USA anglicky, jehož nabídku na pohoštění odmítl. Vzápětí vtrhla do místnosti, kde si s pomocí několika místních obyvatel upřesňoval na mapě místo svého pobytu, tlupa ozbrojených Němců. Ta za neustálých nadávek a surového bití nechala letce zcela vysvléct, velmi důkladně ho prohlédla a posléze odvedla do slavičínských kasáren. Zde mu odňali všechny jeho věci a zavřeli bez jídla a pití do samotky. Během pobytu na samotce navštívil S/Sgt. Owsianika německý pilot, který se lámanou angličtinou představil jako vítěz nad jejich strojem a po jehož rázné intervenci u velitele posádky dostal americký letec konečně najíst a napít a od německého letce obdržel i cigarety. Záhy se zde setkal také s mechanikem T/Sgt. Cooganem a následně ho s dalšími zadrženými letci, o jejichž přítomnosti v kasárnách neměl tušení, převezli přes Brno a Vídeň do Frankfurtu nad Mohanem k výslechům. Jeho konečnou stanicí se stal zajatecký tábor Stalag Luft IV. v polském Gross Tychowě. Po návratu do USA demobilizoval a našel si zaměstnání u stavební společnosti.

(Dne 27. srpna 2005, po jedenašedesáti letech, navštívil pan Joseph Owsianik Slavičínsko, aby shlédl místa, kde padli jeho spolubojovníci a poklonil se jejich památce. Návštěva se uskutečnila na pozvání jeho mladého přítele Romana Sušila ze Zlína).

T/Sgt. Coogan (nar. 6.11.1912) utrpěl zranění ještě před opuštěním paluby stroje a k další zranění přišel před dopadem do ovocného sadu u Nevšové, kde zůstal visel na padáku zachycenému za korunu vzrostlé třešně. Přispěchavší obyvatelé vesnice mu pomohli dostat se na zem a odvedli ho ke starostovi obce Gottfriedovi, který, když zjistil, že je letec zraněn, telefonicky zavolal MUDr. Jana Horáka ze Slavičína. Ten skutečně přijel a letci poskytl prvotní ošetření. Protože však zranění vyžadovala důkladnější zákrok, odvezl letce autem do své ordinace. Než však mohl zákrok provést, přišli němečtí vojáci a T/Sgt. Coogana odvedli. To byl zřejmě pro Roberta Coogana zlomový okamžik, neboť ve slavičínských kasárnách, kde ho prozatímně zadržovali, již nikdo nezkoumal, zda je Žid. Zde se setkal s S/Sgt. Owsianikem a v jedné chvilce ho požádal o křesťanský medailónek, který nosil kameraman zavěšený s kovovými známkami na krku. T/Sgt. Coogan byl židovského vyznání a jak známo, Němci bez ohledu na ženevské konvence o zacházení se zajatci Židy perzekuovali. Zde je nutné podotknout, že velkou část viny na osudech zajatých amerických letců židovského vyznání nese i americká vojenská administrativa, která nepochopitelně podceňovala nenávist Němců k Židům a svým příslušníkům trvale vyznačovala na kovové identifikační známky i jejich vyznání. Kameraman svůj křesťanský medailónek mechanikovi dal a tím ho zachránil před pravděpodobnou exekucí. T/Sgt. Coogan své identifikační známky někde „ztratil“ a při následných výsleších kromě svého jména, hodnosti a identifikačního čísla uváděl i jiné nežli židovské vyznání. Ze slavičínských kasáren ho Němci převezli společně s Lt. Flynnem a dalšími zraněnými letce přes Kroměříž do Brna, kde se krátkodobě léčil.

„Mé vzpomínky na to, co se stalo po seskoku, jsou velmi mlhavé“, uvedl po letech ve svých vzpomínkách navigátor Lt. Dickinson (nar.12.12.1924). „Pamatuji si, že mne nalezl mladý Čech, který neuměl anglicky. Z posunků jsem však vyrozuměl, abych zůstal na místě, dokud se nesetmí, že pak pro mne přijde. Potom si už nemohu vybavit nic víc než to, že jsem se zdržoval v domku Františka Bači. Dal mně jídlo a poslal mě spát. Během toho večera se na mě přišlo podívat několik lidí a přátelsky mě zdravili. Jeden starý muž mluvil trochu anglicky a říkal, že pracoval v USA, ve městě St. Louis. Příštího rána jsem se pokoušel svým hostitelům říct, že jsou v nebezpečí, pokud mne schovávají, neboť je zde mnoho německých vojáků, kteří hledají Američany. Proto jsem se dobrovolně rozhodl, že se vzdám“

Lt. Dickinson přistál u Rudimova v lese poblíž samoty Kaková. Zde letce objevili chlapci Miroslav Hrubý a Rostislav Chmela z Rudimova a s jejich pomocí se letec ukryl v nedaleké sušírně. Večer si letce vyzvedl informovaný Mojmír Bača a odvedl ho domů do Rudimova. Protože nikdo z přítomných neuměl anglicky, nebylo možné se s letcem dohovořit a proto přivedli z Petrůvky pana Františka Kovaříka. Lt. Dickinson se rozhodl, že se dobrovolně vzdá a druhý den ráno se v doprovodu Mojmíra Bači vydal po silnici do Slavičína. Na cestě potkali četnického strážmistra Bohuslava Němce a MUDr. Jana Turčínka, v jejichž doprovodu přišel do Slavičína a na zdejší stanici počkal na německé vojáky, kteří ho okamžitě odvedli do kasáren. Odtud letce eskortovali vlakem přes Brno a Vídeň do výslechového centra ve Frankfurtu nad Mohanem.

Radista T/Sgt. Kirsch (nar. 13.10.1919), který na počátku srpna obdržel z rukou velitele 5. křídla Gen. Lawrence Stříbrnou hvězdu, dopadl bez zranění do lesa poblíž obce Kladná-Žilín, kde zůstal po krátkou dobu viset na padáku zachyceném korunami stromů. Bez cizí pomoci se mu však podařilo dostat se na zem, ukryl padák a některé další věci a uchýlil se hlouběji do lesa, kde, aniž by ho někdo zpozoroval, spatřil nějakého muže. Večer se uchýlil do seníku nedaleko stavení na okraji obce a zde také přespal. Ráno se setkal se sedlákem pracujícím se svojí dcerou na poli, který, přestože ho přítomnost neznámého muže viditelně vyděsila, odvedl letce do svého stavení, kde ho ostatní velmi přátelsky přijali. Letcova přítomnost ve vesnici však nezůstala utajena a brzy o ní věděl kdekdo. Zdejší četník proto musel událost ohlásit a odpoledne si T/Sgt. Kirsche vyzvedli němečtí vojáci, kteří sváželi na korbě nákladního automobilu mrtvoly amerických letců do márnice slavičínského hřbitova. Na hřbitově se letec krátce setkal se zdejším farářem Františkem Maňákem, který organizoval kopání hrobů. Po vyložení těl padlých letců ho vojáci převezli do kasáren a zavřeli.

Pouze dva letci z osádky Lt. Tunea Němcům unikli a vyhnuli se zajetí. Jednalo se o bočního střelce S/Sgt. Josepha Sallingse a zadního střelce S/Sgt. Roberta Donahue.

S/Sgt. Joseph Sallings přistál na zem nedaleko Přečkovic a ihned zmizel v lese. Jeho zjevnou snahu o dopad na příhodné místo taháním za šňůry padáku a kymácením nohou pozoroval ze země bratr Boženy Pešátové s manželkou, který pracoval na poli nedaleko od místa události. Po návratu domů se o neznámém parašutistovi zmínil svému strýci Ing. Dorůžkovi z Prahy, který Pešátovu rodinu navštívil a který také ovládal angličtinu. Ing. Dorůžka se vypravil do lesa, aby neznámého parašutistu nalezl. Skutečně se mu to podařilo, ale dalo mu velkou námahu přesvědčit nedůvěřivého letce o jeho dobrých úmyslech. Přinutil ho, aby se svlékl do trenýrek jako byl on sám, padák a ostatní věci vložil do tašky a tak ho dovedl k Pešátům do Přečkovic, kde letec dostal najíst. Zde se také všichni v rodině dohodli, že neznámému letci poskytnou i přes hrozící nebezpečí úkryt. První dny ho ukrývali ve stodole vzdálené od jejich domku stojícího blízko hospody téměř uprostřed obce, kam mu nosili jídlo. Později, když už začalo být jejich nezvykle časté docházení do stodoly nápadné, přemístili letce do jejich domu a ačkoliv ve dvou místnostech a v kuchyni žilo kromě manželů Pešátových se synem několik dalších příbuzných, všichni se ještě více uskromnili. V těchto podmínkách a v neustálých obavách z prozrazení zde přebýval Joe Sallings až do osvobození. Až na počátku července 1945 se se svými zachránci a s celou vesnicí, ve které byl po přechodu fronty středem pozornosti, rozloučil a odjel v doprovodu do Prahy, kde se ještě před ohlášením na americkém zastupitelském úřadu setkal s Ing. Dorůžkou. Poté nastoupil cestu do Plzně a dále do Francie. Vrátil se do USA, kde později podle neoficiální zprávy tragicky zahynul. Dlužno ovšem dodat, že podobnou zkušenost zažil S/Sgt. Sallings již 16. června 1944, kdy v osádce Lt. Vaughna musel nad jugoslávským územím opustit palubu poškozeného stroje B-17G sér. číslo 42-38089 na padáku. Později se ale vrátil zpět do Itálie a pokračoval v aktivní službě.

Na výzvu učiněnou československým rozhlasem, aby se všichni, kdo pomáhali během okupace spojeneckým vojákům, přihlásili na příslušném zastupitelském úřadě, četnický štábní strážmistr Emil Pešát bydlící v Hodoníně dne 23. října 1945 mimo jiného napsal:

„Dne 29.8.1944 byl sestřelen čtyřmotorový bombardér amerického letectva při přeletu ze Slovenska směrem na sever. Letoun výbuchem se nad obcí Přečkovice roztrhl na několik částí a posádka seskočila padákem na různá místa. Celý případ jsem pozoroval s mojí manželkou a když jsem zpozoroval, že jeden z letců dopadne poblíže mne a mojí manželky, běželi jsme k místu jeho dopadu. Podařilo se nám ještě včas doběhnouti než mohli Němci a jiné osoby tak učiniti a letce uchrániti před vydáním gestapu. Byl v něm zjištěn Joseph Sallings, kapitán a pilot USA letectva se základnou Fogia, Itálie. Tento byl u mého bratra přechováván od 29. srpna 1944 do 1.7.1945, kdy byl osobně bratrem doprovázen do Prahy, kde se hlásil na tamějším velvyslanectví. Přestože byl můj bratr stále nemile pronásledován Němci, podařilo se mu úsilím celé rodiny jej uchrániti před vydáním gestapu. (bratr Pešát Karel, Přečkovice čís. 54, pošta Bojkovice, Morava)…“

S/Sgt. Robert Donahue, který na počátku srpna obdržel Stříbrnou hvězdou, dopadl na zem u Petrůvky v místech zvaných „Husaciny“ nedaleko dvou osob pracujících na poli, na které zamával a které mu pozdrav opětovali. Když však začal smotávat padák, všiml si mnoha lidí, kteří se k němu rozběhli. Protože nevěděl, o koho se jedná a jaké mají úmysly, uchopil padák pod paži a předstíraje klid odešel k blízkému lesu, kde se však dal do usilovného běhu. Po chvilce zastavil, schoval padák a znovu se rozběhl. Po několika minutách běhu se schoval v hustém křoví a počkal, až se několik vytrvalých pronásledovatelů vzdálí. V úkrytu ležel několik hodin. Podle mapy a kompasu, které byly součástí „Escape Kit“ se vydal směrem na jihovýchod. O svém útěku S/Sgt. Donahue napsal:

„Šel jsem celý večer a když jsem měl žízeň, pil jsem vodu z potoku.. Právě jsem přecházel potůček z jednoho břehu na druhý, když tu přiběhl psík a začal na mne štěkat. Někdo psíka okřikl a šel se podívat, na co štěká. Hodil jsem se na zem za hromady hlíny, aby mě neviděli. Zřejmě šli domů po celodenní práci na poli. V tu dobu začalo pršet. Schoval jsem se pod strom, ale i zde lilo, takže jsem se počal rozhlížet po nějakém vhodnějším úkrytu. Na louce jsem spatřil seník; vešel jsem a schoulil se do sena na podlaze. Bylo to tak příjemné, že na to dodnes vzpomínám. Chtěl jsem si poležet a naplánovat další pohyb, ale okamžitě jsem usnul a probudil se až za denního světla. Vydal jsem se na pochod s představou, že půjdu až do večera a potom se přiblížím k nějaké selské usedlosti s prosbou o pomoc. Někdy okolo poledně jsem na lesní pěšině cestou do kopce neočekávaně narazil na dva chlapce sbírající klestí. Spatřili mě a tak jsem šel k nim. Mohli mít okolo patnácti let. Měl jsem cigarety a řekl jim, že jsem Američan. Nezdálo se, že by rozuměli, ale jeden z nich na mne ukázal a řekl: „Ingliš?“ Řekl jsem: „Ano, Ingliš.“ To je opravdu povzbudilo, přišli blíže a ukázali mně správnou cestu. Dal jsem se dolů po pěšině a zanedlouho narazil na dvojici starých lidí na povozu. Pomocí posunků jsem jim vysvětlil, že jsem americký letec a že jsem přistál na padáku. Zdálo se, že mě pochopili; stará žena slezla z vozu dolů a z kapsy zástěry vytáhla chleba a několik hrušek a podala mně je. Pravděpodobně to bylo jejich celodenní jídlo. Bylo to příznačné, jak se mnou vaši lidé jednali. Nikde není lepších lidí!

          Zavezli mne dolů do malé vesnice, kde vyšel z domu nějaký muž; byl to asi starosta, který mne prohledal, jestli nemám zbraň. Nato mne vzal k sobě domů, kde jsem dostal najíst. Jídlo bylo horké, takže to byl asi oběd. Krátce nato vešel do domu jiný muž, který mne odvedl do stavení na okraji vesnice. Tam mně opět nabídli jídlo, které jsem se snažil sníst, abych je neurazil. Nemohl jsem je přesvědčit, že jsem už jedl. Zkoušel jsem pomocí mapy, která byla v angličtině, zjistit, kde se právě nacházím a kudy by bylo nejlepší jít dále. Všichni byli velmi laskaví a nedovolili mně, abych odešel. Brzy nato vešel dovnitř starý muž, podíval se na mně, roztáhl ruce a zvolal anglicky: „Ježíši Kriste, Američan!“ Tento muž odejel kdysi do Ameriky, žil tam dvacet pět let a pak se vrátil domů. Když ještě žil v Americe, bydlel asi dvacet minut chůze od mého domu v Pittsburgu. Tak jsme si pěkně a dlouho popovídali. Potom mně sdělil, že se mně zdejší lidé chystají pomoct. Radil mně, abych je poslechl, protože mě chtějí dovést na bezpečné místo. Jedno mladé děvče mně pak dalo k obutí pár bot, ale musel jsem vrátit.

     Krátce nato mě posadili dozadu na nákladní auto, zavezli do většího městečka do obchodu, kde jsem obdržel pár pracovních bot. Následně jsem byl odvezen do vojenské budovy, kde byli již další Američané sestřeleni téhož dne jako já. Byl nám přidělen jeden mladý slovenský voják znalý angličtiny, který se jmenoval Ján Surovec.

S/Sgt. Donahue měl štěstí. Přes složitou situaci vzniklou vypuknutím povstání slovenského lidu proti nacistům a kolaborantům se dostal až do Banské Bystrice, odkud dne 17. září 1944 odletěl z povstaleckého letiště Tri Duby společně s dalšími americkými letci na palubě B-17 zpět do Itálie. Do aktivní služby se již nevrátil. Vrátil se však do USA a krátce po absolvování kurzu střeleckých instruktorů válka skončila. Před vstupem k letectvu pracoval u Civilian Conservation Corps, po demobilizaci pracoval až do odchodu do důchodu ve státní správě pošt, zastával funkci presidenta regionální společnosti poštovních doručovatelů a patnáct let pracoval jako Floor Manager for Gimbels Department Store v Downtownu. Zemřel 13. srpna 2003.

S/Sgt. Joseph Marinello Jr., držitel DFC, utrpěl v průběhu útoku německých stíhačů smrtelná zranění ve své spodní kulové věži a trosky, v nichž bylo jeho mrtvé tělo uvězněno, dopadly na zem do lesa zvaného Jehličná v katastru obce Přečkovice. Zde tělo nalezli Bohumil Kasan, jeho syn Petr a František Maršálek z Bojkovic, kteří tudy procházeli. Než odešli, zjistili podle kovového štítku, který měl letec zavěšen na krku, že se jedná o Josepha Marinella. V podvečer již za šera nalezli letcovo tělo obyvatelé Přečkovic, kteří se vraceli přes les do vesnice z obhlídky trosek letadla. Na provizorně zhotovených nosítkách přenesli ostatky do hasičské zbrojnice v Přečkovicích a o nálezu mrtvého letce informovali starostu obce Františka Frajta. Záznamy o tom, koho starosta obce o události informoval a kde obdržel další pokyny, se nedochovaly. Následující den však zhotovil místní stolař Emil Pešát rakev, do které věnovala Marie Křivánková bílé ložní prádlo a v Bojkovicích koupila smuteční svíce. Se svojí přítelkyní Olgou Baťovou se pak postarala i o smuteční květinovou výzdobu. Dne 31. srpna obě mladé ženy doprovodily rakev převáženou na voze s koňským potahem Aloise Svitáka z Přečkovic na rudický hřbitov, kde byl letec se skromnými vojenskými poctami pohřben společně s Lt. Meyrickem. Dnes je Joseph Marinello pohřben v rodinném hrobě v Brooklynu, New York.

Na památku na tragickou událost a na padlého letce si vzala Marie Křivánková křížek, který měl letec na krku a padesát let jej opatrovala. U příležitosti vzpomínkových oslav v roce 1994, kterých se zúčastnilo i několik bývalých amerických letců, předala křížek Williamovi Tunemu a požádala ho, aby křížek odevzdal letcově rodině. William Tune poslal křížek Josephu Owsianikovi, který bydlel nejblíže k Brooklynu, odkud Joe Marinello pocházel. Zde se podařilo kontaktovat sestru padlého letce a protože sestra pozůstalost po svém bratrovi odmítla, zůstal křížek u Joe Owsianika dodnes.    

2/Lt. Russell Meyrick pocházel ze Springfieldu jako nejstarší ze čtyř dětí Williama H. a Catherine B. Meyrickových. Měl dvě sestry Elizabeth a Jean a bratra Donalda. Po ukončení střední školy technického zaměření, která úzce spolupracovala s dílnami firmy Wico Electric Co., nastoupil u této společnosti jako technik a protože firma měla statut důležitosti pro válečný průmysl, byl ke svému velkému zklamání zproštěn vojenské povinnosti. Napsal proto dopis přímo presidentovi Rooseveltovi a ačkoliv nikdy nedostal odpověď, záhy ho armáda povolala do služby a na vlastní žádost nastoupil k letectvu. Individuální výcvik bombometčíka prodělal v Bakersfieldu, stát California a po jeho ukončení se stal členem v osádce Lt. Victora Kreimeyera. Dva měsíce před odletem do Evropy se oženil se svojí přítelkyní Eleanor Sheridan.

Podle výpovědí některých členů osádky zahynul Lt. Meyrick po zásazích střelami již na palubě. Zcela konkrétně o tom vypověděl T/Sgt. Coogan: „…Stál jsem vedle bombometčíka v okamžiku, když ho zasáhly dvacetimilimetrové střely….“ Exploze letounu vyvrhla jeho tělo do volného prostoru a to dopadlo na katastr obce Rudice do míst zvaných Kozojedy. Ještě týž den odpoledne našli tělo místní obyvatelé a přenesli je do márnice rudického hřbitova. Pohřeb Russella Meyricka a Josepha Marinella vykonal dne 31.8.1944 o druhé hodině odpolední rudický farář Josef Novák. Aktu se zúčastnili také čtyři němečtí vojáci, kteří vzdali padlým americkým letcům vojenskou čest. Po válce (3.9.1946) jejich exhumované ostatky převezli američtí vojáci do Francie k opětovnému pohřbení. Od roku 1949 odpočívá Russell Meyrick v rodinném hrobě na hřbitově Hillcrest ve Springfieldu, stát Massachusetts.

O tom, že se 2/Lt. Russell W. Meyrick nevrátil z operačního letu do Československa, se rodina dozvěděla dne 9. září 1944 z telegramu zaslaného válečným úřadem státní správy. Letcova manželka Ellie se následně dotázala na bližší podrobnosti o dalším osudu svého manžela dopisem zaslaným Lt. Kreimeyerovi, který ji také dne 8.10.1944 odpověděl. V tuto dobu všichni ještě žili v naději, že se Russellovi podařilo použít padáku a že upadl do německého zajetí.

Všech šest zadržených letců skončilo po výsleších v zajateckých táborech. Když válka v Evropě skončila, všichni se vrátili do USA.

Stávalo se, že původní osádky, jejichž členové absolvovali společný výcvik v USA, v bojovém nasazení již spolu nelétali. Typickým příkladem je tato osádka.

1/Lt. Tune zahájil operační turnus ve funkci co-pilota dne 30.4.1944 útokem na Reggio Emilia a v této funkci letěl na následujících osm misí (18.5., 19.5., 23.5., 24.5., 25.5., 26.5., 27.5. a 29.5.1944). Desátou misi nad Mnichov dne 13.6.1944 a následující mise již letěl ve funkci pilota. Celkem dokončil třicet dvě mise a při třicáté třetí byl jeho letoun sestřelen.

1/Lt. Flynn letěl svoji první operační misi na místě co-pilota dne 12.5.1944 nad Civitavecchiu. Většinu svých šestadvaceti misí absolvoval v této funkci; výjimku tvořily dvě mise (13.8. a 15.8.1944), které letěl jako zadní střelec a pouze jednu misi z 22.8.1944 letěl ve funkci pilota.

2/Lt. Dickinson letěl poprvé dne 18.7.1944 nad Memmingen a dokončil jedenadvacet misí. Při dvaadvacáté byl sestřelen.

2/Lt. Meyrick absolvoval výcvik v osádce 2/Lt. Kreimeyera, ale operačně v ní nikdy neletěl. První misi vykonal dne 20.7.1944 nad Memmingen a v průběhu jedenácté mise zahynul.

T/Sgt. Coogan letěl svoji první misi ve funkci mechanika/střelce dne 22.3.1944 nad Veronu. Dvaačtyřicátou misi ze dne 28.8.1944 nad Vídeň absolvoval ve funkci bombometčíka a při své čtyřicáté třetí misi byl letoun, na jehož palubě letěl opět ve své původní funkci, sestřelen.

Radiooperatér T/Sgt. Kirsch zahájil operační turnus dne 23.6.1944 letem nad Ploešti. Dokončil dvacet osm misí a v průběhu dvacáté deváté mise byl sestřelen a upadl do zajetí.

S/Sgt. Sallings letěl na operační misi poprvé dne 16.6.1944 nad Vídeň a při návratu zpět byl nad Jadranem nucen použít padák a vyskočit. Druhou misi nad Ploešti letěl až 28.7.1944 a v průběhu třinácté mise nad Moravskou Ostravu použil padák podruhé.

S/Sgt. Owsianik dokončil třiadvacet misí. Poprvé startoval dne 3.7.1944 nad Arad a při čtyřiadvacáté misi upadl do zajetí.

Sgt. Marinello vykonal většinu svých osmnácti dokončených misí ve funkci spodního střelce. Pouze třetí misi ze dne 7.7.1944 nad Blechhammer letěl jako boční střelec. První misi absolvoval dne 5.7.1944 nad Montpelier a v průběhu devatenácté mise padl.

Poslední člen osádky S/Sgt. Donahue zahájil operační činnost dne 22.6.1944 letem nad Parmu a dvacet sedm dokončených misí letěl ve funkci zadního střelce. Dvacátou čtvrtou misi ze dne 20.8.1944 nad Oswiecim letěl jako boční střelec a dvacátou šestou misi dne 24.8.1944 nad Pardubice absolvoval ve funkci navigátora/předního střelce. Třicátou misi nedokončil; jeho stroj byl sestřelen a letec uprchl.

Zdroj: Vzpomínky na neznámé letce, Jan Mahr, ISBN 978-903030-6-5