B-17G, Kašava, ČR

Letoun: B-17G, č. 359, 2. bombardovací skupina, 20. peruť

Nickname: žádné

S/N: 44-6359

Místo dopadu: Kašava, Česká republika

 

Posádka letounu

Funkce	Jméno	Pochován/zajat
První pilot:	1/Lt. William C. Bullock Jr.	† Kašava
Druhý pilot:	2/Lt. Clarence B. Jackson	uniknul zajetí, viz evakuace letců 17.9.1944
Navigátor:	2/Lt. Albert E. Smith	zajat
Bombometčík:	2/Lt. John C. Quinn	zajat
Palubní mechanik:	T/Sgt. Joseph H. Morien	zajat
Radiooperátor:	T/Sgt. Wallace M. Clayton	zajat
Levý boční střelec:	S/Sgt. Joseph M. Laratta	† Kašava
Pravý boční střelec:	Sgt. Morris M. Goldberg	zajat
Spodní střelec:	Sgt. James R. Martin	zajat
Zadní střelec:	S/Sgt. Maurice E. Nelson	† Kašava

 

Obec Kašava se stala svědkem zániku letounu Boeing B-17G-50-DL „Flying Fortress“, sériové číslo 44-6359. Stroj letící na pozici Dog 2 těžce poškodila palba palubních zbraní německých stíhačů již nad moravsko-slovenským pomezím a zřítil se pod kopcem zvaným Zadka na kašavském katastru.

S výjimkou S/Sgt. Laratty, Sgt. Goldberga a co-pilota 2/Lt. Jacksona, který letěl svoji jedenáctou misi poprvé s 1/Lt. Bullockem, odlétala osádka většinu svých misí v uvedeném složení. 1/Lt. Bullock odlétal dvacet čtyři mise; poprvé vzlétl ve funkci co-pilota dne 22.6.1944 nad Parmu a v této funkci letěl ještě třikrát. Jedenáct misí letěl v letounu 42-31473 „My Baby“, poslední čtyři mise absolvoval ve stroji, s nímž se zřítil.

     Největší počet misí odlétal navigátor 2/Lt. Smith; na svém kontě jich měl jedenatřicet, z toho osmnáctkrát letěl s 1/Lt. Bullockem. Poprvé operoval 16.6.1944 nad Vídní. Dne 18.8.1944 absolvoval misi nad Ploešti v osádce Lt. Roberta Rogerse v letounu sér. číslo 44-6275. Nad Jadranem musel z poškozeného letounu vyskočit, ale vrátil se zpět do Amendoly a v létání pokračoval až od 29.8.1944.

     Bombometčík 2/Lt. Quinn letěl devatenáct misí, z toho sedmnáctkrát s 1/Lt. Bullockem. První nasazení si odbyl 25.6.1944 nad Sete.

     Mechanik T/Sgt. Morien odlétal osmnáct misí včetně mise z 29.8.1944, radista T/Sgt. Clayton letěl dvacet pětkrát a střelci S/Sgt. Laratta osmnáctkrát, Sgt. Goldberg čtrnáctkrát, Sgt. Martin devatenáctkrát a S/Sgt. Nelson třiadvacetkrát. (2/Lt. Jackson letěl s 1/Lt. Bullockem pouze jedenkrát a to 29.8.1944, S/Sgt. Laratta třikrát: 25.7., 26.7. a 29.8.1944. Sgt. Goldberg sedmkrát: 28.7., 2.8., 6.8., 9.8., 23.8., 27.8. a 29.8.1944).

     Letoun 44-6359 i přes intenzivní obrannou palbu svých střelců zasáhli němečtí stíhači během druhého a třetího útoku. Po útocích se na motoru č. 3 objevily plameny a na palubě střely zničily rozvody kyslíku, sekci radisty a vnitřní spojení. Explodující dvaceti milimetrové granáty zranily spodního střelce Sgt. Martina na ruce a obou nohou, radistu T/Sgt. Claytona těžce zranily střely na noze a v obličeji a Sgt. Goldbergovi poranily střepiny granátů krk.

     Sedmi letcům se podařilo vyskočit na padácích; předním únikovým otvorem nejprve vyskočil navigátor 2/Lt. Smith a hned po něm bombometčík 2/Lt. Quinn. Zadním únikovým otvorem opustili stroj Sgt. Goldberg a Sgt. Martin a pumovnicí vyskočili T/Sgt. Clayton, T/Sgt. Morien a 2/Lt. Jackson.

     Z hlášení, která podali po návratu zpět do USA tři letci, je možné si alespoň částečně udělat představu o tom, co se odehrálo na palubě letadla krátce před opuštěním. V kritických chvílích se podíval navigátor astrokopulí k pilotní kabině, kde spatřil gestikulujícího pilota, který mu naznačoval, aby oba letci zdržující se v přední části stroje vyskočili. Nejprve vyskočil navigátor a hned za ním i bombometčík.

     Navigátor Albert E. Smith po létech vzpomínal:

     „… V našem letounu všichni stříleli po útočících stíhačích. Náš pravý vnitřní motor hořel, vnitřní spojení nefungovalo. Astrokopulí, která je kousek před ochranným sklem pilotní kabiny, jsem spatřil pilota Bullocka divoce naznačujícího hlavou a rty, abychom vyskočili. Požádal jsem bombometčíka, aby mně pomohl zbavit se protiflakové vesty a otevřel jsem únikový otvor. Těsně před výskokem jsem se podíval na svoji hruď, na níž jsem měl složený padák a v domnění, že je připevněn k postroji obráceně, jsem ho otočil a vyskočil… .“

     Palubní inženýr T/Sgt. Morien do hlášení uvedl, že v době, kdy již byla paluba vážně poškozena explodujícími granáty, navigátor s bombometčíkem vyskočili předním otvorem a postupně vyskakovali zadním únikovým otvorem pro střelce také seržanti Goldberg a Martin.

     Výpověď mechanika potvrdil ve svém hlášení i spodní střelec Sgt. Martin, který o mnoho let později v dopise zaslaném Loy Dickinsonovi uvedl:

     „… Poprvé jsem si uvědomil, že jsme napadeni nepřátelskými stroji, když se přede mnou mihla jejich křídla. Z mého stanoviště se zdálo, jakoby na nás zaútočily Messerschmitty a Fockewulfy v jedné vlně za druhou. Ze své věži jsem však nemohl vidět, co se děje na palubě. Náhle jsem byl zasažen dvacetimilimetrovým granátem explodujícím proti pancéřové stěně těsně za mnou a utrpěl jsem mnohačetná zranění na pravé ruce a zadní straně nohou. Můj levý palec visel jen na kůži a v nemocnici mi jej pak německý doktor amputoval. Můj složený padák ležel nad přímo nad věží a když jsem vstal, mohl jsem ho uchopit… . Když jsem došel do zadní části, náš zadní střelec Nelson byl již mrtev. Od té chvíle nevím, co se událo dál a ani si nepamatuji, jak jsem opustil letadlo… .“

     Pilot 1/Lt. Bullock, boční střelec S/Sgt. Laratta a zadní střelec S/Sgt. Nelson padli. Zatímco pilot s bočním střelcem evidentně zahynuli na palubě, v případě zadního střelce se výpovědi rozcházejí. Sgt. Martin v hlášení uvedl, že na palubě ležel mrtvý S/Sgt. Laratta a S/Sgt. Nelson vyskočil, přičemž se mu neotevřel padák. V dopise Loy Dickinsonovi však uvádí, že spatřil mrtvého Nelsona a o Larattovi se vůbec nezmiňuje. Více světla do osudu S/Sgt. Nelsona vnáší vzpomínka Sgt. Goldberga:

     „… Z toho dne, kdy jsme byli sestřeleni, si pamatuji, že se náš levý boční střelec asi zbláznil. Skákal nahoru a dolů a mával svými pažemi kolem sebe. Neuměl jsem si s ním poradit, dal jsem mu herdu do zad a přiměl ho, aby se vrátil ke své povinnosti. Krátce nato přestal fungovat intercom. Pohlédl jsem k přední části a spatřil plameny v radistově sekci. Uvědomil jsem si, že je nejvyšší čas vyskočit. Odpojil jsem se od kyslíku a přesunul se k bočním dveřím, u nichž ležel Laratta, jehož nehybné tělo zablokovalo otvírací mechanismus. Pokoušel jsem se jej odtáhnout, ale z nedostatku kyslíku jsem dostával závratě. Upustil jsem od toho a přesunul se k nouzovému otvoru v zadní části, kde stál zadní střelec „Morrie“ Nelson. Otevřel jsem jeho dveře a i když jsem nevěděl, v jakém je stavu, vystrčil jsem ho ven a ihned ho následoval… .“

     Z této výpovědi je zřejmé, že S/Sgt. Nelson letoun opustil, ale s největší pravděpodobností se mu neotevřel padák a pádem na zem se zabil.

     S/Sgt. Larattu buď smrtelně zasáhly střely, anebo zkolaboval z nedostatku kyslíku. V každém případě se zřítil i s letounem, na jehož palubě zůstal ležet.

     O smrti pilota 1/Lt. Bullocka zanechal vzpomínku co-pilot 2/Lt. Jackson. Oba piloti se přesunuli k pumovnici, kterou předtím vyskočili Morien a Clayton. V okamžiku, kdy stáli vedle sebe a skláněli se nad šachtou, explodoval v jejich blízkosti granát. Výbuch smýkl co-pilotem do šachty, kterou vypadl do volného prostoru. Předtím však spatřil pilota, jak se zhroutil na palubu s prostřeleným hrdlem.

     Těla mrtvých letců soustředili Němci v márnici na hřbitově v Kašavě. Pouze dvě z nich mohli identifikovat podle kovové známky; William C. Bullock (O-813654 T43-44 AP) a Maurice E. Nelson (37564252 T43-44 OP). Třetí mrtvý letec zůstal bez identifikace.

     K pohřbení jejich ostatků došlo dne 30. srpna 1944 okolo 19.30 hodin na hřbitově v Kašavě. Těla byla uložena v řadě 6 v hrobě 6: č. 1/Bullock, č.2/ Nelson a č.3/neznámý (dnes již víme, že se jednalo o S/Sgt. Larattu).

     Dne 10. září 1946 exhumovali američtí vojáci ostatky letců a převezli je do Francie. Dnes zde odpočívá pouze Maurice Nelson a to na parcele K, v řadě 16 a v hrobě 12. Ostatky Williama Bullocka jsou dnes uloženy v rodinném hrobě v městě Roxboro, stát North Carolina a Joseph Laratta je dnes pohřben na Long Island National Cemetery ve Formingdale, stát New York v sekci J a v hrobě 15833.

     O zadržení pěti letců, kterým se podařilo vyskočit, se dochovaly strohé záznamy s datem, časem a místem zadržení.

     T/Sgt. Wallace M. Claytona (nar. 3.4.1921) zajali Němci dne 29.8.1944 v 11.00 hod. ve Zlíně. 2/Lt.John C. Quinna zadržela hlídka téhož dne okolo 23.30 hod. ve Vizovicích a T/Sgt. Moriena (nar. 11.2.1922) okolo 21.00 hod. mezi Liptálem a Vsetínem (upadl do zajetí s některými členy Seamanovi osádky). Sgt. Morris M. Goldberg (nar. 21.5.1925) upadl do zajetí 29.8.1944 mezi 11.00 a 12.00 hod. poblíž Zlína a ihned byl odeslán do nemocnice č. 10/III. ve Zlíně. O svém zadržení napsal:

     „… Probral jsem se ve výšce o osm tisíc stop níže, zatáhl za uvolňovací šňůru a napřímil se. Pozoroval jsem obraz letecké bitvy jako ve filmu. Po dopadu mě nějací rolníci dovezli k civilnímu lékaři, který mně sešil poraněný krk… . Pak mne dovezli na českou policii a ta mne předala Němcům, kteří mne vzali na velitelství do Zlína.. .“

     Zde se Morris Goldberg setkal s T/Sgt. Claytonem, kterého přinesli na nosítkách se zle poraněným lýtkem a slepým na jedno oko.

     Pátým letcem, o němž se dochoval záznam o zadržení, se stal Sgt. James R. Martin. Tohoto letec zadrželi němečtí vojáci dne 29.8.1944 v 11.00 hodin ve Zlíně a o svém zadržení později uvedl:

     „… První, co jsem uslyšel po dopadu na zem, byl štěkot psa. Dopadl jsem na pravou nohu a narazil bradou do pravého kolena. Okolo mne stálo několik civilistů a vojáků. Jeden z vojáků mně anglicky řekl, že pro mne již válka skončila. Pak mě odvezli do zlínské nemocnice, kde jsem byl v jedné místnosti s Wally Claytonem. Byl vážně zraněný na bérci a ztratil jedno oko. V nemocnici jsem byl dva měsíce… .“

 

     Dvěma letcům, kteří šťastně přistáli na padácích na zem, se podařilo uniknout pronásledovatelům a přejít hranici až na Slovensko. Navigátor 2/Lt. Smith uvedl:

     Ve výšce asi 22.000 stop, ve které jsem vyskočil, je vzduch velmi řídký a stíhači stále útočili. Nechtěl jsem být jejich cílem, až se budu houpat na padáku, proto jsem volil dlouhý volný pád, během kterého jsem se neustále převracel. Když se mně zdálo, že jsem již blízko země, sáhl jsem po uvolňovacím lanku, ale nenahmatal jsem je. Nebylo na levé straně, kde mělo být, ale na pravé. Před výskokem v zápalu boje jsem si padák otočil….

     Přece jen jsem lanko našel, prudce zatáhl a padák se otevřel. Následovalo prudké trhnutí , které mě rázem napřímilo. Snášet se dolů bylo nádherné. Panovalo absolutní ticho a měl jsem nádherný rozhled po krajině. Nacházel jsem se severozápadně od Trenčína nad Karpatami a padal jsem do zalesněné oblasti. Instruktoři nás poučili, že při pádu mezi stromy máme zkřížit nohy. Stromy jsem sice minul, ale při dopadu na zem jsem nohy nenarovnal a ošklivě si podvrtnul levý kotník. Navíc byla trhnutím při otevření padáku znecitlivěna pravé slabina trvající dva nebo tři týdny.

     Padák, který zůstal viset mezi větvemi stromů, jsem nemohl stáhnout a schovat. Sundal jsem své těžké letecké boty a schoval je mezi kořeny stromu u malého potůčku. Později jsem slyšel v lese hlasy lidí. Někdo vykřikl, asi když našel můj padák. Jeden z nich pískal „Yankee Doodle“; buď to byl ze strany Němců trik, anebo chtěl někdo z místních lidí navázat se mnou kontakt. Na pískání jsem však nereagoval.

     Dalších osm dní jsem se trmácel směrem na jihovýchod. Jednu noc jsem našel útočiště ve staré hospodářské stodole, kde jsem chytil velkou dávku blech.

     Tam jsem byl nakonec zadržen. Bylo to blízkou Piešťan, třicet mil jižně od Trenčína. Za tu dobu jsem ušel asi padesát mil, trápilo mě silné nachlazení a na nohou jsem měl škaredé puchýře od nových bot… .“

        

     Co-pilot 2/Lt. Clarence B. Jackson přešel moravsko-slovenskou hranici a za pomoci zdejších obyvatel a partyzánů se mu podařilo dojít až do Banské Bystrice, centra povstání. Dne 17.9.1944 přeletěl se skupinou dalších amerických letců zpět do Itálie, ale k operační službě se již nevrátil. Dne 2. října 1944 opustil Evropu a po připlutí do USA trávil první týdny ve vládní ozdravovně v Saint Petersburgu na Floridě.

 

 

Zdroj: Vzpomínky na neznámé letce, Jan Mahr, ISBN 978-903030-6-5