B-17G, Liptál, ČR

Letoun: B-17G, č. 369, 2. bombardovací skupina, 49. peruť

Nickname: žádné

S/N: 44-6369

Místo dopadu: Liptál, Česká republika

 

Posádka letounu

Funkce:	Jméno	Pochován/zajat
První pilot:	F/O Duane B. Seaman	zajat
Druhý pilot:	F/O Ben J. Pastorino	zajat
Navigátor:	F/O Robert E. Mickadeit	zajat
Bombometčík:	S/Sgt. Donald B. Hausler	zajat
Palubní mechanik:	T/Sgt. John A. Nigborowicz	zajat
Radiooperátor:	T/Sgt. William J. Devlin	zajat
Levý boční střelec:	S/Sgt. Howard T. Ware	zajat
Pravý boční střelec:	S/Sgt. Robert C. Pittard	zajat
Spodní střelec:	S/Sgt. Timothy J. Reidy	zajat
Zadní střelec:	S/Sgt. Marty L. Childress	zajat

 

Na Moravě se toho dne zřítil také bombardér Boeing B-17G-50-DL „Flying Fortress“, sér. číslo 44-6369 ze stavu 49. perutě 2. bombardovací skupiny. Tento stroj dopadl po opakovaných útocích německých stíhačů na zem u Liptálu v místech zvaných Vartovňa. V průběhu letu k IP se propadl ze své formace až k čelu 20. perutě, kde ho zastihl německý útok.

Až na bombometčíka/předního střelce S/Sgt. Hauslera se jednalo o původní osádku, ve které zastával funkci bombometčíkem 2/Lt. Edward C. Piwowarski. V misi č. 263 ho nahradil S/Sgt. Hausler a 2/Lt. Piwowarski letěl v osádce 1/Lt. Roberta S. Turnera v letounu sér. čísla 44-6374. Donald B. Hausler odlétal většinu svých osmnácti misí zahájených 7.7.1944 útokem na Blechhammer ve funkci spodního střelce většinou v jiných osádkách.

     F/O Seaman zahájil operační turnus dne 6.7.1944 letem nad Veronu a dokončil sedmnáct misí. Při své osmnácté byl sestřele. F/O Pastorino absolvoval patnáct misí (zahájil 21.7.1944 nad Most), F/O Mickadeit letěl jedenadvacet misí (zahájil 6.7.1944 nad Veronu), T/Sgt. Nigborowicz letěl třináct misí (zahájil 25.7.1944 nad Linec), T/Sgt. Dewlin, S/Sgt. Ware a S/Sgt. Pittard absolvovali čtrnáct misí, S/Sgt. Reidy letěl šestnáct a S/Sgt. Childerss patnáct misí.

   Letoun 44-6369 zaujal po vzletu poslední sedmou pozici v Charlie boxu a během neuspořádaného přeletu skupiny se postupně propadal. Nepřátelští stíhači, o nichž střelci v prvních chvílích předpokládali, že se jedná o vlastní doprovod, zaútočili z pozice pěti a sedmi hodin. První útok vyřadil motor č. 3 a pravá polovina křídla poškozená mezi oběma motory chytila mohutným plamen živeným palivem ze zasažené nádrže. Další útok, který vzápětí následoval, postihl trup s rozvody kyslíku a horní střeleckou věž a způsobil poškození ovládání odhozu bomb. Pilot F/O Seaman, který stejně jako druhý pilot a pravděpodobně i ostatní muži musel použít přenosnou láhev s kyslíkem, vydal přes intercom pokyn k okamžitému opuštění paluby.

     Navigátor F/O Mickadeit, bombometčík/přední střelec S/Sgt. Hausler a mechanik T/Sgt. Nigborowicz, který se stihl přemístit po nouzovém uvolnění bomb v pumovnici do přední sekce, vyskočili předním otvorem. Až na zadního střelce S/Sgt. Childresse, jenž použil zadní únikový otvor, ostatní letci opustili palubu pumovnicí. Letoun s ohnivou vlečkou pokračoval několik okamžiků v sestupném letu a krátce nato se zřítil.

     „K tomu, abych si navlékl antiflakovou vestu, již nedošlo“ : napsal ve svých vzpomínkách Duan B. Seaman. „Tim Reidy, náš spodní střelec hlásil, že zpozoroval náš stíhací doprovod. Záhy nato se však rozpoutalo hotové peklo. V několika okamžicích jsme měli velkou díru v křídle mezi motory č. 1 a č. 2, plameny dlouhé až 15 stop šlehaly z hořících benzinových nádrží. Zasaženému motoru č. 3, z něhož prýštil olej a ztékal po křídle, upadla vrtule. Intercomem jsem opakovaně všem nařídil vyskočit… .“

     Na rozdíl od ostatních se osud k osádce F/O Seamana zachoval milosrdně; všech deset letců dopadlo na zem a ačkoliv všichni upadli dříve či později do rukou Němců, konce války se dočkali v zajetí; F/O Seaman, F/O Pastorino, F/O Mickadeit a S/Sgt. Hausler ve Stalag Luft I. v Barthu a ostatní letci ve Stalag Luft IV. v Gross Tychowě.

     Podle německých dokumentů zadržela ozbrojená hlídka F/O Seamana mezi 12.00 až 13.00 hod. poblíž Liptálu. Sám letec o svém zadržení napsal: „… Padal jsem raději volným pádem a proletěl třemi vrstvami mraků, než jsem zatáhl za rip cord. Otevřený padák se divoce kroutil, protože postroj nebyl připnutý k levé noze. Těsně před dopadem jsem padák pomocí popruhů řídil tak, abych se vyhnul stromům. Po velmi tvrdém přistání jsem a po ukrytí padáku jsem si všimnul, že po pěšině nade mnou kráčí dvoučlenná ozbrojená hlídka. Nevím proč, snad z šoku po předchozích událostech jsem si myslel, že by hlídka mohla být ve spojení s podzemním hnutím. Když se za chvíli vracela, zavolal jsem na ni a řekl jí kdo jsem. Přátelsky jsme se pozdravili a ti dva mě vzali do nejbližšího stavení, kde jsem se setkal přibližně s tuctem civilistů. Krátce nato si pro mě přišel německý voják s českým policistou a strčil mě do místní šatlavy… .“

     F/O Seamana převzali v Liptálu příslušníci zlínského gestapa a převezli ho do budovy úřadovny gestapa ve Zlíně, kde se letmo setkal, aniž by je znal, s dalšími třemi Američany; s největší pravděpodobností se jednalo o T/Sgt. Moriena, Sgt. Goldberga a Sgt. Martina z Bullockovy osádky. Následně ho Němci eskortovali přes Vídeň do výslechového centra v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem.

     Přibližně ve stejnou dobu se podařilo zadržet mezi Liptálem a Vsetínem T/Sgt. Devlina, S/Sgt. Childresse a S/Sgt. Reidyho. F/O Pastorino upadl do zajetí okolo 14.00 hod. a S/Sgt. Hausler pak kolem 18.00 hod..

     Zadržení sedmého letce jedenadvacetiletého navigátora F/O Mickadeita (nar. 2.4.1923) je zachyceno v kronice obce Liptál takto:

     „29. srpna 1944 se na území Liptálu zřítil americký bombardér po leteckém souboji s německou stíhačkou. Toho dne kolem 11.00 hodiny dopoledne pozorovali obyvatelé Vsetína početný svaz amerických bombardovacích letounů. Jedno z letadel zřejmě pro poruchu motoru zaostávalo, odhodilo zátěž bomb , které dopadly u Vsetína na Borkách a do Vesníku. Tam usmrtily 58letou Anežku Horeckou, která pracovala na poli, a zranily Emílii Kovářovou a její pětiletou dceru Miladu. Nad Vsetínem toto letadlo napadly dvě německé stíhačky. Desetičlenná posádka letadlo opustila s pomocí padáků. Opuštěný bombardér se zřítil na katastru obce Liptál a po dopadu explodoval. Na místo havárie se dostavili partyzáni dříve, než bylo zajištěno policií a vojskem. Z letadla vymontovali kulomety, které byly dopraveny do jednoho z jejich bunkrů. Dříve však, než mohly být použity proti okupantům, objevila bunkr policie a kulomety se staly její kořistí. Američtí letci byli pochytáni četnictvem a policií ze Vsetína, Hošťálkové a Liptálu. Jeden z letců přišel večer do Liptálu do hostince ke Kleskům. Místní hosté se k němu shlukli, poručili mu pivo a objednali večeři. Spolumajitelka hostince šla pro starostu, který měl letce předat četnictvu. Dříve než se tak stalo, přišel do hostince četnický strážmistr Nedvídek. Pilot, jakmile jej spatřil, vstal od stolu a zvedl ruce. Strážmistr Nedvídek jej prohledal a odvedl na četnickou stanici. Občané později četníkům vytýkali, že ho nenechali ani sníst večeři a že si počínali příliš komisně, ale na druhé straně je pravda, že strážmistr Nedvídek nemohl vědět, kdo všechno jeho počínání sleduje. Předtím, než byl americký letec (Mickadeit) předán vsetínskému gestapu, zásobili jej příslušníci četnické stanice jídlem a cigaretami. Podle seznamu vězňů byli dne 29. srpna 1944 do věznice v budově okresního soudu dopraveni američtí letci W.J.Dewlin, M.S.Childress, J.B.Pastorino, T.J.Reidy, D.R.Seaman a 30. srpna R.E.Mickadeit. Po dvou dnech pobytu ve věznici ve Vsetíně byli američtí letci odvezeni do zajateckých táborů.“

     Dlužno dodat, že zápis v kronice evidentně dopsaný po válce a týkající se osudu letců není celkem přesný. Údaje o F/O Mickadeitovi jsou však věrohodné.

     Zbývajícím třem letcům se podařilo několik následujících dnů unikat. Dvaadvacetiletý mechanik T/Sgt. John A. Nigborowicz (nar. 16.5.1922) ve svých vzpomínkách uvedl:

     „… Bob Pittard a já jsme dopadli na mýtinu poblíž usedlosti, ze které vyšla žena a když nás spatřila, zeptala se mě po slovensky, jestli jsme Američané. Polsky jsem ji odpověděl, že ano. Přinesla nám trochu mléka, abychom se napili. Zeptal jsem se jí, zda-li jsou v okolí Němci. Ukázala na malou vesnici a odpověděla „Gestapo“ a doporučila nám, abychom šli s Bobem do lesa. Také nás požádala, abychom v lese ukryli padáky, které si později najde a použije na šaty. Později jsme v lese slyšeli lidi volající na sebe; jeden prošel okolo úkrytu, ale nespatřil nás. Zaslechli jsme také hluk a v dálce výstřel a několik minut nato se k naší skrýši připlazil Howard Ware. Nikdy jsem nezjistil, jak nás našel! Řekl nám, že vystřelil, aby na sebe upozornil, protože utrpěl zlomeninu kotníku provázenou ukrutnou bolestí a nemůže chodit.

     Při soumraku jsem se Bobem rozhodli porozhlédnout se po okolí. Šli jsme na okraj lesa, kde jsme spatřili sedláka jedoucího na voze taženém koněm. Oslovili jsme ho a řekli mu, že jsme Američané. Ptal se, jestli máme hlad a vybídl nás, abychom se vrátili do lesa a počkali. O dvacet minut později přišel zpět a přinesl koláče potřené ostružinovým džemem a láhev vína. Za toto jídlo jsem mu dal svůj zlatý prsten a bankovku z útěkové soupravy. Tu noc jsme spali v lese.“

     Následující ráno se letci radili, jak dále pokračovat. S/Sgt. Ware (nar. 17.12.1917) navrhl, aby ho vzhledem k jeho bolestivému zranění ponechali v nejbližším stavení, na které při útěku narazí, kde by mu mohlo být poskytnuto ošetření. To se také stalo někde u Valašského Meziříčí, kde letce dne 1.9.1944 okolo poledne zadrželi. Ještě týž den ho převezli na velitelství vyškovského letiště, odkud ho následující den eskortoval Feldwebel Alfred Biersack, příslušník výcvikového praporu, přes Brno a Vídeň do Frankfurtu.

     Pětadvacetiletý S/Sgt. Pittard (nar. 9.8.1919) a o tři roky mladší T/Sgt. Nigborowicz pokračovali nyní v útěku sami. Mapy z jejich nouzových balíčků, podle kterých by se mohli orientovat v neznámém prostředí, se nedaly použít, protože zachycovaly oblasti severní Afriky. Ačkoliv oba letci nevěděli, kde se nachází, rozhodli se pokračovat v útěku jihozápadním směrem. Následující dva dny a dvě noci je zužovalo deštivé počasí, před kterým se chránili pod větvemi stromů přikryti nepotřebnými pogumovanými mapami.

     Hladoví, provlhlí a nachlazení zastavili čtvrtého dne útěku (2. září 1944) u jakési usedlosti připomínající hospodářské stavení. Zde požádali starý manželský pár o zahřátí a osušení, dostali najíst a mohli se osušit. Na další cestu pak dostali jídlo, za které dali těmto obětavým lidem několik bankovek.

   Dne 3.9.1944 cestou lesem spatřili skryti v houští hemžení vojáků jezdících po silnici na kolech a na koňských povozech. Neodvažovali se přeběhnout přes cestu a tak čekali na příležitost až do soumraku, kdy je znenadání překvapil muž ozbrojený brokovnicí. Po zjištění, kdo jsou a co zde pohledávají, usoudil muž, že jejich šance na další útěk jsou mizivé a navrhl jim, aby se raději vzdali četníkům, kteří s nimi budou zacházet humánně. Po chvilce váhání souhlasili a šli s ním do jeho domku na okraji vesnice, kde jim připravil jídlo. Když se oba nasytili, odvedl je muž na četnickou stanici, kde jim opět nabídli jídlo a kde je krátce vyslechli. Následující den (4.9.1944) si oba letce vyzvedl německý důstojník Luftwaffe a doprovodil je na velitelství vyškovského letiště. Odtud pak eskortovali oba letce stejně jako jejich kamarády z osádky přes Brno a Vídeň do Oberurselu.

     O oblasti, přes kterou oba letci během svého útěku postupovali, lze jen spekulovat. Pravděpodobně se jednalo o kraj mezi Vsetínem a Vizovicemi, neboť v německém hlášení je uvedeno, že oba letci byli zadrženi u Vizovic.

 

 

Zdroj: Vzpomínky na neznámé letce, Jan Mahr, ISBN 978-903030-6-5