B-17G, Metylovice, ČR

Letoun: B-17G, č. 118, 2. bombardovací skupina, 20. peruť

Nickname: „Snafuperman“

S/N: 42-107118

Místo dopadu: Metylovice, Česká republika

 

Posádka letounu

Funkce:	Jméno	Pochován/zajat
První pilot:	2/Lt. William T. Garland	zajat
Druhý pilot:	2/Lt. Leo A. Zupan	zajat
Přední střelec:	S/Sgt. William G. Hayett	zajat
Bombometčík:	2/Lt. Albert E. Novak	zajat
Palubní mechanik:	S/Sgt. Irving D. Katz	† Frenštát p. Radhoštěm
Radiooperátor:	S/Sgt. Charles F. Griffin	zajat
Levý boční střelec:	Sgt. Russell I. Payne	† Palkovice
Pravý boční střelec:	Sgt. Ralph E. DeWitt	zajat
Spodní střelec:	S/Sgt. Jesse L. Barker	zajat
Zadní střelec:	Sgt. Robert C. Hoadley	zajat

 

Do lesního masivu na katastru Metylovic přibližně jeden kilometr východně od obce Lhotka na Frýdecko-Místecku se zřítil letoun Boeing B-17G-35-DL „Flying Fortress“, sér. číslo 42-107118 přezdívaný „Snafuperman“, který v sestavě 20. perutě zaujímal pozici Dog 3. Před jeho zánikem se podařilo všem členům osádky opustit jeho palubu na padácích.

S výjimkou předního střelce S/Sgt. Hayetta patřili všichni letci do původní osádky, která započala společný výcvik v Salt Lake City (stát Utah) a pokračovala v Dalheartu (stát Texas) a na základně McDill Field u Tampy na Floridě. Během výcviku však došlo v osádce k výměně navigátora; původního navigátora, který pro své židovské vyznání odmítl operačně létat v Evropě (po výcviku létal v Tichomoří) nahradil Loy Dickinson. Z McDill Field AAB se přemístila osádka na základnu u města Savannah (stát Georgia), kde převzala z armádního skladu nový letoun B-17 a v něm přeletěla do Bangoru (stát Main). Zde se dozvěděla, že je přidělena ke službě do Itálie a přes Gander (New Foundland), Azory, Marrákeš a Tunis přistála v oblasti Foggie na polním letišti v Amendole. Zde osádku přivítala 20. perut 2. bombardovací skupiny.

     Počet odlétaných misí se u jednotlivých členů lišil. Běžně se stávalo, že letci mající operační volno, „zaskakovali“ na neobsazených postech v neúplných osádkách určených k misi ať už dobrovolně či z rozkazu.

     Před zahájením operačního turnusu absolvovali piloti nových osádek několik letů na místě druhého pilota. 2/Lt. Garland zahájil svůj turnus ve funkci co-pilota dne 16.7.1944 při misi nad Vídeň a v této funkci letěl ještě dalších pět misí. Celkem dokončil osmnáct misí a v průběhu devatenácté musel z poškozeného letounu vyskočit.

     Co-pilot 2/Lt. Zupan absolvoval třináct misí (první mise 26.7.1944), bombometčík 2/Lt. Novak letěl devatenáct misí (první mise 14.7.1944), S/Sgt. Hayett, který nepatřil do původní osádky (v této misi nahradil 2/Lt. Dickinsona, který zastával funkci navigátora v letounu pilotovaném 1/Lt. Tunem) vykonal osmnáct misí, S/Sgt. Katz letěl patnáctou misi, S/Sgt. Griffin letěl devatenáctou misi, Sgt. Payne letěl dvacátou misi, Sgt. DeWitt letěl osmnáctou misi, S/Sgt. Barker letěl patnáctou misi a Sgt. Hoadley letěl dne 29.8.1944 svou sedmnáctou misi.

     Asi deset minut před dosažením IP si letci na svých postech navlékli antiflakové vesty, nasadili ocelové přilby, střelci překontrolovali své kulomety a bombometčík se připravoval k odjištění dvaceti dvěstěpadesáti liberních bomb zavěšených v pumovnici. Rutina. Náhle se v interkomu ozval zadní střelec Sgt. Hoadley a oznamoval, že v dálce spatřil stíhačky.

     Letounu 42-107118 „Snafuperman“ (někdy se uvádí také „Snafu Per Man“) letícímu na levé straně boxu se první útok vyhnul. Jeho osádka se ale stala svědkem zániku vedoucího stroje Lt. Tunea a posléze i sousedního stroje, který pilotoval Lt. Bullock. Vzápětí se však ocitl v zaměřovačích německých letounů také jejich stroj. Nebylo pochyb o tom, že osud letounu s rozstřílenou palubou a dvěma hořícími motory je zpečetěn.

     První exploze granátů zapálily motory č. 1 a č. 4 a vyřadily vnitřní spojení. Další střely vybuchly v pilotní kabině a vážně poškodily řízení. V dešti střel trhajících potah trupu odhodil bombometčík salvou bomby; jedna však zůstala viset a nepodařilo se ji uvolnit. Její zajišťovací vrtulka se ve víru proudícího vzduchu otáčela a hrozilo odjištění a následný výbuch. Naštěstí ji zpozoroval přední střelec S/Sgt. Hayett, kterému se zasekly závěry kulometného dvojčete v přední věži. Přemístil se proto na střední palubu a s obtížemi vrtulku ohnul. Mezitím se pilot pokusil znovu nahodit vypnutý motor č. 4. Povedlo se, ale motor okamžitě vzplanul. Strmým letem, kterým se snažil požár uhasit, přeskočily plameny na křídlo a nyní hrozila exploze palivové nádrže.

     Střely pronikající potahem trupu zranily dva letce; levý boční střelec Sgt. Payne se zhroutil s prostřeleným břichem na palubu posetou prázdnými nábojnicemi a zadnímu střelci Sgt. Hoadleyovi utrhla exploze granátu v zasažené věži část zápěstí. O posledních chvílích prožitých na palubě Bill Garland napsal:

     „… Pokusil jsem se odpraporovat a znovu nahodit motor č. 4. Začal z něho opět šlehat plamen a to dokonce ještě víc než předtím. Ba co víc, začal hořet i potah křídla. Měli jsme výšku jenom okolo pěti tisíc stop, byli jsme bez kyslíku a kdykoliv mohl nastat výbuch. Takže byl nejvyšší čas opustit letadlo.

     Bombometčík Novak, přední střelec Hayett, mechanik a horní střelec Katz a co-pilot Zupan vyskočili předním únikovým otvorem. K udržení letu jsem použil autopilota, protože jiné řízení nefungovalo. Neměl jsem kontakt se zbytkem osádky, proto jsem se přesunul přes pumovnici do zadní části, abych zjistil, zda již vyskočili. Spatřil jsem stěny trupu plné děr. Na boku jsem našel radistu Charlie Griffena zalitého krví na obličeji tak, že jsem ho nemohl poznat.

     Jeho padák byl poškozen, proto jsme mu rychle museli dát náhradní. Levý střelec Payne ležel na podlaze vážně raněn, měl kanónem prostřelené břicho. Ostatní si již připínali padáky. Zadní střelec Bob Hoadley, který byl zasažen do zápěstí, přišel ze zadní části letadla, ale vzhledem ke svému zranění si nemohl přinést svůj padák. Griffen mu jej přinesl a pomohl mu jej nasadit, za což byl později vyznamenán stříbrnou hvězdou. Boční střelec DeWitt vyskočil první a ostatní za ním. Při tom však zachytili za uvolňovač Paynova padáku, který se otevřel již na palubě. Nabalil jsem jej do něho a doprovodil až k otvoru. Opřel se mně o rameno a myslím, že v tu chvíli skonal….

     Když již všichni letoun opustili, sedl jsem si do zadních dveří a chtěl vyskočit. Náhle jsem si uvědomil, že nemám připnutý padák. Když totiž sedíte s připnutým padákem v pilotní sedačce, tak je to dost nepohodlné. Pokusil jsem se přesunout zpět do kabiny a padák si připnout, ale z nedostatku kyslíku jsem byl tak zesláblý, že se mně podlamovaly kolena. Spatřil jsem hořící křídlo a rychle se šířící požár, který v každém okamžiku mohl zachvátit celý letoun. S vypětím všech sil jsem si padák připnul a když jsem vyskočil, letadlo již opravdu hořelo celé. Takže se mně to podařilo na poslední chvíli… .“

     Hořící letoun řízený autopilotem pokračoval v sestupném krouživém letu a nad vrcholky stromů těsně před dopadem explodoval. Výbuch letoun roztrhl a jeho hořící trosky dopadly do lesa mezi obcemi Lhotka a Metylovice. Zánik stroje pozorovalo mnoho obyvatel zdejšího kraje. Jeden z nich, Čeněk Závodný z Frýdlantu nad Ostravicí, uvedl:

     „Dne 29.8.1944 jsem byl se svými syny Jarkem a Broňou poblíž lesa zv. Jedličí. Pozorovali jsme letadlo kroužící od východu na západ od Ondřejníku k Lysé hoře, k Metylovicím a Lhotce. Třikrát zakroužilo a snižovalo let. Při posledním okruhu, kdy vycházel z letadla již dým, letělo těsně nad zemí a spadlo do nízkého lesa před námi. Les se jmenuje Jedličí. Slyšeli jsme výbuch a když jsme přišli blíže k místu havárie, letadlo hořelo. Jeden motor ležel zvlášť vpředu. Byli tam už němečtí vojáci, kteří nám bránili v přístupu k místu havárie.“

     Podle dochovaného a velmi podrobného hlášení, které bylo sepsáno po důkladné prohlídce vraku dne 4.9.1944 na letišti Luftwaffe v Kostelci u Prostějova, je zřejmé, že exploze a havárie letoun zcela zničila. Trosky střežila uniformovaná policie z nedalekého Frýdlantu nad Ostravicí a o odklizení a odvezení trosek na kostelecké letiště, které započalo 3.9.1944 a trvalo šest dnů, se postaral doplňovací prapor pancéřových granátníků z Frenštátu pod Radhoštěm (Panzer Grenadier Erg. Bn. 10 – Frankstadt).

     Dva letci prokazatelně zahynuli. Sgt. Russell I. Payne dopadl na padáku na katastr obce Palkovice. Setkání s těžce raněným letcem popsal František Bílek z Metylovic takto:

     „V uvedený den 29.8.1944 jsem stál na silnici v Metylovicích a díval se s Vaškem Koubkem dalekohledem směrem k Bašce na oblohu. Viděli jsme kroužit letadlo v okruhu Ondřejník, Lysá hora, Baška, Metylovice a Lhotka. Při letu stále klesalo. Při druhém okruhu jsme spatřili seskočit člověka na padáku snášejícího se do Bašky. Za ním vyskočil další člověk. První letec, jehož dopad jsem neviděl, údajně dopadl do Bašky do míst zvaných Kamenec. Byl živý a co se s ním stalo později nevím. Údajně ho Němci, kteří po letcích snášejících se k zemi stříleli, chytili živého.

     Druhý letec se snášel nad lesem mezi Metylovicemi a Palkovicemi. Vysoký les patřil Václavu Volnému z Palkovic, kterého Němci později dne 4.5.1945 zastřelili v lomisku na Myslíku. (Jiná výpověď uvádí, že les patřil jistému Kuhejdovi z Metylovic). Viděl jsem místo jeho dopadu ve vysokém lese ve svahu od pískových dolů k Hodoňovicím.

     Když jsem přiběhl k letci v uniformě, ležel asi pět metrů od padáku děravého od větví stromů. Boky těla měl prostřelené, silně z nich krvácel a bolestí škrábal do trouchnivějícího pařezu. Za mnou přiběhl ke krvácejícímu vojákovi další mladík jménem Josef Němec. Spolu jsme vzali padák, který si zřejmě letec před naším příchodem odepnul, a letce na něj položili. Když jsme ho nadzvedli, potřísnili jsme se jeho krví. Voják byl ještě živý a řekl nám nějaká tři cizí slova, kterým jsme nerozuměli. Odnesli jsme letce ke studánce, která byla níže, nabral jsem do dlaně vodu, nadzvedl jsem mu hlavu a dal napít. Za pár minut vykrvácel a zemřel.

     Spatřili jsme na letcově ruce prsten s větším černým podlouhlým očkem-kamenem, na němž bylo zlatým písmem něco napsáno. Na levé ruce měl zlaté náramkové hodinky.

     Zanedlouho přišli k mrtvému letci další občané. Asi po dvou hodinách se na místo dostavili čtyři němečtí vojáci. Jeden na nás namířil pušku, museli jsme zvednout ruce a ostatní nás prohledali. Viděli jsme, že mrtvému letci sebrali prsten i hodinky… . Poté byl letec odvezen do Palkovic a uložen v márnici na hřbitově. Měl na nohou hnědé boty asi z umělé kůže a vysoké do lýtek. Kombinéza se mně zdála být barvy šedavé až zelené. Na hlavě neměl nic.“

     Seržanta. Payne pohřbil farář František Mastil dne 1. září 1944 na hřbitově v Palkovicích. Jeho ostatky zde spočinuly až do exhumace provedené 23.10.1946.

     Druhým zahynulým letcem byl S/Sgt. Irving D. Katz. Příčina jeho smrti není dostatečně objasněna; zatímco Němci sdělili zadrženému pilotovi Garlandovi, že se S/Sgt. Katzovi neotevřel padák a zabil se pádem z výšky na zem, Bill Garland je naopak přesvědčen, že se mechanikovi padák otevřel, ale pro jeho židovské vyznání ho němečtí vojáci po doskoku na zem zavraždili.

     S/Sgt. Katz dopadl na zem v katastru obce Čeladná. Obecní kronika k případu uvádí:

     „Při leteckém souboji nad Ostravou doletělo poškozené letadlo nad naši obec. Americký letec v sebezáchraně seskočil padákem, který se mu však nerozevřel a letec dopadl mrtev na pole za sokolovnou nedaleko Uhlarzovy vily. Němečtí vojáci, kteří se v této německé baště zotavovali, ihned přiběhli a počali mrtvé tělo letce loupit o prsteny a hodinky. Tento hyenismus byl na místě řídícím učitelem Leisnerem odsouzen. Zpráva o tom se rozšířila a následkem toho vězněni byli gestapem 14 dnů na Bílé správce továrny Fr. Doškář a učitel v. v. Bohumil Parma. Kratší dobu i řídící učitel Leisner.“

     Z obsahu zápisu lze usuzovat, že se letci padák skutečně neotevřel a pád z výšky nepřežil. Jeho tělo převezli vojáci do Frenštátu pod Radhoštěm, kde je dne 31.8.1944 správce zdejší farnosti pohřbil.

     K exhumaci ostatků došlo dne 23.10.1946 a dnes je Irving D. Katz pohřben v rodinném hrobě.

     Všichni letci dopadli na zem v okolí Frýdlantu nad Ostravicí. Nejjižněji u Čeladné S/Sgt. Katz a vzhledem k tomu, že opouštěl palubu stroje jako třetí v pořadí, lze se domnívat, že se mu padák skutečně neotevřel. Nejseverněji až u Palkovic pak dopadl na zem těžce zraněný Sgt. Payne. Místo, kam dopadli ostatní letci není blíže známo. Výjimkou je Sgt. DeWitt, který na své zadržení vzpomínal takto:

     „Neabsolvovali jsme žádný výcvik ve skocích na padáku. Vždy nám však říkali, že máme trhnout za rip cord tehdy, až rozpoznáme objekty na zemi… . Těsně před tím, než jsem vyskočil, jsem se podíval na svůj padák, zda je v pořádku, a uchopil uvolňovač. Vyskočil jsem ve výšce okolo 24000 stop a pochopitelně jsem nemohl nic z toho, co bylo na zemi, rozeznat. Divoce jsem se ve vzduchu převracel, přišel o letecké boty a v této situaci jsem otevřel padák.

     Po tom, co jsem přistál v ohradě usedlosti a málem dopadl na starou krávu, vyšel hospodář. Ostatně byla zde již skupina lidí, která ze země všechno pozorovala. Posléze ke mně přistoupil hospodář a povídal něco o četnících. Řekl jsem mu, že jsem Američan. Nato mne vzal do domu a nalil mně i sobě sklenici vína. Vtom se prudce otevřely dveře a v nich stála dvojice bláznů z Hitlerovy organizace. Nevím, jestli mluvili německy anebo česky, ale rozuměli si. Hospodář cosi řekl a jeden z těch příchozích jej praštil po ruce, až mu vypadla sklenice na zem. To bylo naposledy, co jsem ho viděl… .“

     Sgt. DeWitt přistál na padáku v obci Pstruží u domu Jindřicha Adamiše, kde se brzy objevil místní četník Kupčík a posléze i německá policie, která po tomto incidentu letce sebrala.

     Po letcích neprodleně zahájilo pátrání ostravské stíhací komando Ruhsam, kterému se s pomocí uniformované policie a vojáků z frenštátské posádky podařilo v čase mezi 11.20 až 12.00 hod. zajistit sedm z nich. S/Sgt. Griffina a Sgt. Hoadleye ponechalo na ošetření utrpěných zranění ve Frýdlantu a zbylých pět letců (2/Lt. Novaka, 2/Lt. Zupana, Sgt. DeWitta, S/Sgt. Hayetta a S/Sgt. Barkera) převezlo do Ostravy.

     V dochovaném seznamu letců držených dne 29.8.1944 v Ostravě je potvrzené, že se jednalo právě o tyto letce. Současně seznam také nepřímo potvrzuje, že k zadržení pilota 2/Lt. Garlanda toho dne nedošlo. Podle německého dokumentu zadrželi letce až následující den v 11.30 hod. poblíž Frenštátu pod Radhoštěm. Sám pilot na zadržení vzpomínal takto:

     „… Dopadl jsem na zem v místech, kde nějaký sedlák zrovna oral. Malý chlapec se rozběhl směrem ke mně, ale sedlák ho okřikl. Přemýšlel jsem, kde bych měl v oraništi schovat padák a současně jsem připustil, že mě nikdo neviděl. Rychle jsem se přesunul do lesa, zbavil se Mae vesty a vytáhl zápalky, abych mohl zničit padák. Zápalky však byly vlhké. Věci jsem proto schoval pod stromy a utíkal hlouběji do lesa. Byl jsem ukrytý vedle pěšiny, po které Němci pospíchali k místu mého přistání a minuli mne o čtyři stopy. Dostal jsem se k potoku a šel jeho proudem. Všechny mé vzpomínky na trénink u skautů se vrátily… .

     Odpoledne jsem došel k usedlosti, kde žena s mužem mlátili obilí a přitom si zpívali. Nikdy na tuto scénu nezapomenu, oba byli velice šťastni. V podvečer začalo vydatně pršet a tak jsem se schoval v jednom přístřešku. Někdo vyšel a když mě spatřil, upustil jsem kapesník na znamení, že se vzdávám. Vzali mne do místnosti a dali mně najíst. Pak přišel jejich syn ze zaměstnání a dost ho podráždilo, když zjistil kdo jsem. Ale mohl jsem přespat na půdě. Ráno mě požádali, abych odešel, protože by byli zastřeleni, kdyby mě u nich chytili… .“

     Je zajímavé (nikoliv však překvapující), že v síti Jagdkommanda Ruhsam zůstal viset i letec, který nad tímto kopcovitým a zalesněným krajem vyskočil již 27.8.1944; jednalo se Lt. Wilsona. Další dva letci Lt. Bowers a Sgt. Parsons z téhož letounu padli do zajetí již v den události a 29.8.1944 trávili v cele ostravské vojenské věznice. Překvapující je však zjištění, že v seznamu figuruje i jméno Thomase Coogana, mechanika z letounu 42-97159, který se zřítil u Rudic, včetně uvedení jeho identifikačního čísla.

     Všechny letce drželi ve vězeňských celách posádkových kasáren v Ostravě. Němci je naložili na korbu nákladního auta a projeli s nimi vybombardovanou částí Ostravy údajně proto, aby na vlastní oči viděli výsledky svého teroristického náletu. Při obhlídce města snad měli být letci napadeni a biti rozvášněným davem civilistů.

     Dne 12.9.1944 skončili ve výslechovém centru v Oberurselu a posléze v zajateckých táborech.

 

 

Zdroj: Vzpomínky na neznámé letce, Jan Mahr, ISBN 978-903030-6-5